Pravidelný tlukot srdce matky dokáže uklidnit malé dítě, jakékoliv jeho zaváhání způsobené arytmii zase úzkostný strach o život. Srdce je nenahraditelným věčným dříčem, které nemá právo na chvíli odpočinku. Na jeho správném rytmu závisí oběh krve a tím pádem i přenos kyslíku, živin, odpadních látek a mnoha dalších. Kolikrát mu s nadsázkou přisuzujeme i zásluhy na lásce a citu, přesto ho moderním stylem života dokážeme pořádně trápit. Proto se také není čemu divit, že srdeční choroby jsou nejčastější příčinou úmrtí.
Tento dutý vazivově svalový orgán velikosti pěsti se nachází v středohrudí, tedy za hrudní kostí mezi plícemi. Zespodu na něj doléhá bránice, za ním se nachází jícen a velké cévy. Ty do něj vstupují v tzv. bázi srdeční, dolní část nazýváme hrot, v němž se nacházejí komory. Povrch srdce je tvořen perikardem neboli osrdečníkem. Ten je dvořen dvěma blánami, mezi nimiž se nachází malé množství tekutiny. Jejím posláním je srdce chránit před nárazy a hlavně mírnit následky tření při jeho pohybu. Hlavní a nejdůležitější tkání je myokard, jenž je tvořen příčně pruhovanou svalovinou odpovědnou za vztahy. Tloušťka myokardu není u celého srdce totožná. Nejtenčí je v oblasti předsíní, jelikož nevykonávají tolik náročnou činnost. U pravé komory pumpující krev k plicím se pohybuje kolem 0,5 cm. Nejsilnější je poté v levé komoře, dosahuje šířky až 1,5 cm. Součástí myokardu jsou i buňky tzv. převodního systému. Ten je zodpovědný za autonomní vytváření vzruchů a jejich následné šíření po celém srdci. Tento systém pracuje nezávisle na centrálním nervovém systému. Ten může akorát regulovat srdeční frekvenci, nikoliv však vztahy samotné. Vnitřní vrstva srdce je tvořena endokardem. Tato blána je odpovědná za dokonalou těsnost.
Cyklus srdce se skládá ze dvou hlavních fází, systoly a diastoly. V okamžiku, kdy jsou síně v diastole, provádí komory systolu. Krev se k srdci dostává horní a dolní dutou žílou, které ústí do pravé síně. Během diastoli se síň naplní krví a následný vztah svaloviny (systola) ji přečerpá do pravé komory. Aby nedocházelo ke zpětnému vracení krve je síň od komory oddělena trojcípou chlopní. S komory je následně neokysličená krev pumpována do plicní tepny, jenž je taktéž uzavíratelná chlopní. Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé síně. Správný průtok do komory zajišťuje mitrální chlopeň. Levá komora při následujícím vztahu pumpuje přes aortální chlopeň krev do aorty. Chlopně jsou neustále vystavovány vysokému tlaku a mechanickému namáhání. I při těchto podmínkách jsou schopny s naprostou přesností se rychle otvírat i dokonale těsnit. V okamžiku, kdy vinou vývojové vady či nějakého poškození nefungují úplně správně, změní se průtok krve, což vede k přetěžování srdce.
Tak jako každý jiný orgán potřebuje i srdce přívod okysličené krve s živinami. V samotném srdci je příliš velký tlak nato, aby si bylo schopno brát tyto suroviny přímo odtud. Z tohoto důvodu je výživa zajišťována dvěma věnčitými tepnami. Ty obepínají celé srdce a svým tvarem připomínají věnec, proto také pojmenování věnčité tepny. Tyto tepny jsou napojeny na aortu kousek nad aortální chlopní a k jejich plnění krví dochází při diastole. Právě onemocnění těchto věnčitých tepen má na svědomí přibližně třetinu úmrtí. Obecně se mu říká ischemická choroba srdeční, jenž se vyznačuje nedostatečným prokrvováním srdečního svalu. Nejčastějším viníkem je ateroskleróza. Při ni dochází k ukládání tuků do stěny cévy, kde se tvoří pláty. Ty se podepisují na její pružnosti a postupně zmenšují i její průsvit. Věnčité tepny mají sice poměrně velkou rezervu a dokáží srdce plnohodnotně vyživovat i při 40% zúžení, i přes to při dlouhodobém ukládání se začnou objevovat první příznaky. Ateroskleróza může být jedním s původců vzniklé srdeční arytmie, při rozsáhlejším zasažení tepny je narušeno zásobování kyslíkem při zvýšené námaze. To se typicky projevuje bolestí na hrudi, způsobené anginou pectoris. Nejzávažnější formou ischemické choroby srdeční je poté ucpání věnčité tepny, které vede až k infarktu myokardu. Jeho závažnost je závislá na postižené oblasti, zpravidla je však za krizovou mez považováno 40% postižení. Při této hodnotě již není srdce schopné nadále plnit svoji funkci a dochází k jeho zástavě. Odumřelá tkáň se po uvolnění ucpané věnčité tepny hojí vazivovou tkání, čímž přichází o část své svalové hmoty.