Naše srdce za běžných okolností bije v sinusovém rytmu rychlostí 60 až 90 tepů za minutu. Za pravidelnost a správnou rychlost přitom odpovídají speciální buňky tzv. převodního systému. Jejich posláním je vytvářet vzruchy a šířit je na svalovinu srdce. Ve chvíli, kdy je tento proces narušen, dochází k poruše srdečního rytmu - arytmii. Ta může mít lehký, někdy i běžně se vyskytující charakter, avšak může být i předzvěstí vážnějšího onemocnění srdce. Záleží na vyvolávající příčině a typu vzniklé arytmie. U mnoha pacientů se příčina nemusí vůbec odhalit, neboť se na arytmii mohou podílet i běžně se vyskytující podměty jako je například nadměrný stres, větší množství přijatého kofeinu či alkoholických nápojů. Příčinou vzniku může být i rozvrácené vnitřní prostředí organismu. Zejména potom při zvýšených či snížených hladinách draslíku a hořčíku. Tyto látky ovlivňují koordinaci nervové a svalové činnosti a jejich nedostatek bývá častým problémem vzniku lehkých arytmií. Arytmie se často dostavuje i při hormonální nerovnováze spojené s onemocněním štítné žlázy nebo užívání některých medikamentů.
Arytmie však často ukazuje přímo na nějaké postižení samotného srdce. Nejčastějším viníkem je poté ateroskleróza, která brání dostatečnému přísunu kyslíku do tkáně srdce. Problém s pravidelností srdečního rytmu však může ukazovat i na zánět, jehož důsledkem došlo k zjizvení tkáně vedoucím k narušení šíření vzruchu převodního systému. Taoto narušení mohou mít na svědomí i vrozené vývojové poruchy či trauma srdce po prodělaném infarktu. Arytmii dělíme podle rychlosti srdečního rytmu a místa vzniku. Překročí-li tep 100 úderů za minutu mluvíme o tachyarytmii, pod 60 úderů se jedná o bradyarytmii. Běžně se setkáváme se sinusovou arytmii, která je typická rozmanitostí časového intervalu mezi jednotlivými vztahy. Sinusová tachykardie se běžně vyskytuje jako reakce na emocionální zátěž, krvácení či horečku. Naznačovat však také může blížící se srdeční selhání či plicní embolii. Krom sinusové arytmie ještě rozlišujeme ventrikulární (komorovou) a supraventrikulární. Jejich velmi častým mechanismem vzniku je tzv. reentry, neboli návratné kroužení impulzu srdeční svalovinou.
Příznaky arytmie se značné odlišují podle typu, vyvolávací příčiny a i věku jedince. Řada arytmii nevyvolává žádné subjektivní potíže a naše tělo je dokáže bez jakýchkoliv zdravotních rizik kompenzovat. Avšak u některých pacientů se mohou dostavovat nepříjemné pocity spojené s palpitací. Dle arytmie je poté vnímáno rychlé bušení srdce, nepravidelné vztahy či občasné vynechání. Dostavit se může i bolest na hrudníku a je-li arytmií narušena funkce srdce, dostavuje se slabost, únava, závratě, dušnost a mdloby. V nejzávažnějších případech může nastat fibrilace komor. Při tomto život ohrožujícím stavu dochází k nekoordinovanému stahování vlivem desynchronizace srdečního převodního systému. Tento stav lze zvrátit defibrilací, kdy se za pomoci elektrického výboje provede polarizace srdečních buněk, které tak mohou obnovit svoji činnost.
Léčba je přímo závislá na druhu arytmie. Některé typy se léčí pomocí medikamentů ze skupiny antiarytmik. Jedná se zejména o různé betablokátory nebo blokátory kalciového kanálu. Jeli za poruchu srdečního rytmu odpovědno patologické ložisko malého rozsahu, lze využít radiofrekvenční ablace. Během ní je problémová část srdeční tkáně zničena elektrodou zavedenou s třísel. Příliš pomalá srdeční činnost může být řízena zavedením kardiostimulátoru. U dočasné akutní arytmie je kardiostimulátor umístěn mimo tělo, u trvalých potíží se v operovává pod klíční kost.